Vyprávění

18. března 2018 v 13:35 | Miky |  Povídky - fantasy
Opatrně jsem vykoukl z pod deky. Ráno se přikrádalo drobnými krůčky a tak byl nejvyšší čas zmizet. Divné, myslel jsem, že neusnu a nakonec se vzbudím až za svítání. Zdálo se, že v táboře je klid. Jaser, který měl hlídku, si lehl k ohni a podle všeho místo hlídání spal. Nejspíš to přehnal s pitím, ostatně jako všichni. Zvedl jsem se z lůžka, které jsem si pro dnešní noc udělal mimo tábor, a potichoučku začal balit.
Po tom, co předvedli moji kumpáni den předtím odpoledne v osadě, přes kterou jsme projížděli, jsem se s konečnou platností rozhodl, že se naše cesty musí rozdělit. Válka skončila, kníže už pro nás neměl využití a tak se většina vojáků vrátila zpět domů k rodinám. Já, a pár mě podobných, jsme se ale neměli kam vrátit, tak jsme se dohodli, že dojedeme do nějakého většího města a tam se zeptáme na práci u městských stráží. K naší smůle byla realita jiná, takových jako jsme byli my, byly po skončené válce stovky a žádná se práce pro nás nebyla. Já osobně bych se třeba mohl vrátit ke svému řemeslu, ale nějak se mi zalíbilo se toulat. Takže jsme se vydali do dalšího města. Ale tam se situace opakovala. Část z oddílu se tedy rozhodla, že ve městě zůstanou a pokusí se najít si práci jinde. My ostatní, zbylo nás i se mnou šest, jsme se vydali na další cestu. Jenže peníze ze žoldu docházeli a tak se z nás pomalu, ale jistě stávali lupiči. Popravdě mě to bylo vcelku jedno. Okrást kupce nebo bohatého šlechtice se zdálo být i spravedlivé. Vždyť kdo nás dostal do této situace? Oni. Oni chtěli válčit, to oni se pak nedokázali postarat o muže, které vytáhli z domovů. Takže sebrat jim trochu toho zlata, kterým platili válku, bylo v pořádku. To ale platilo jen do toho dne, kdy jsme se stavili v malé osadě na oběd. Hostinec byl malý, ale čistý, mnoho hostů zde nejspíš nemívali, vždyť široko daleko nebylo nic než lesy a pole. Po dlouhé době zas teplé jídlo, uvařené v kuchyni a servírované na talíři. Hostinský s manželkou se mohli přetrhnout, aby nás pohostili. Jenom že po dobrém jídle dostali kamarádi taky žízeň a když jim pak začala pití roznášet mladá pohledná dívka, dcera hospodských, byl problém na světě. Nejprve to byly jen silácké řeči a pár plácnutí po zadečku. Dívka s úsměvem uhýbala a nebrala jejich řeči vážně. Až do chvíle, než ji Jaser chytil za zástěru a za bouřlivého smíchu ostatních, ji strhl k sobě na klín. Děvče se mu chtělo vytrhnout a zvyklé na místní hosty, vlepilo opovážlivci pohlavek. To ovšem podnapilý voják nehodlal strpět a tak jí úder vrátil. Dívčina hlava udeřila o stůl, na čele se objevila krev a děvče omdlelo. Hosté se začali zvedat ze židlí a veteráni také. Během několika okamžiků nastala krvavá řež. Vojáci nezaváhali a nemilosrdně zabili každého, kdo se jim postavil.
Vzhledem k tomu, že mi místní pivo moc nechutnalo, byl jsem nejspíš jediný střízlivý a bitky jsem se nezúčastnil. Když to skončilo, byla většina místních mužů buď mrtvá, nebo zraněná. Vojáci, opilí pivem a krví, pobrali všechno zlato co našli u hospodského v truhle. Dívka, dosud ležící na zemi pod stolem kam spadla po úderu o desku stolu, se začala probírat. Jaser, ten co ji jako první obtěžoval a kvůli kterému to vlastně všechno začalo, ji chytil za vlasy a donutil vstát.
"Vidíš co jsi způsobila?" tahal ji od jedné mrtvoly ke druhé: "Je to jen tvoje vina, takže teď si tě vezmeme sebou, aby náhodou někoho nenapadlo nás chtít sledovat." Vytáhnul plačící dívčinu ven z hospůdky a hodil ji na koně. Z těch co zbyli v osadě se nikdo neodvážil tomu zabránit. Slewar, co se tak nějak časem pasoval na našeho vůdce, nařídil Jaserovi a Danwerymu, aby zapálili hostinec. Prý, aby lidé v osadě měli něco jiného na práci nežli nás pronásledovat. Viděl jsem, že oběma žoldákům se to zamlouvá a poslechli okamžitě. Vůbec jim nevadilo, že v budově jsou ještě ranění. Když jsem se ozval, dostalo se mi odpovědi, že si mám vybrat: buď pojedu s nimi, nebo skončím v tom ohni s vesničany. A tak jsem přestal protestovat, ale umínil jsem si, že při nejbližší příležitosti zmizím. Což bylo právě teď.
Už jsem měl sbaleno, když jsem si uvědomil, že nemám žádné peníze. Všechno zlato měl u sebe ve stanu Slewar. Nu což, tak si pro nějaké dojdu. Sice se mi tam úplně nechtělo, protože v tom stanu se večer nedělo nic pěkného, ale snad budou všichni tak zmožení pitím, že nikoho nevzbudím. Když jsem opatrně rozhrnul stanové plátno, tak první co mě uhodilo přes nos, byl těžký odér pivních výparu a zpocených těl. Pak jsem ucítil ještě něco, to co je cítit vždycky na bojišti, když je po všem, nasládlý pach krve a tělních tekutin. Až jsem se otřásl. Oči přivykly temnotě pod plachtou a uviděl jsem něco, co jsem vidět nechtěl. Že s ní nebudou zacházet zrovna jemně mi bylo jasné už večer, když se o tom v táboře začalo vtipkovat, ale tohle bylo mnohem horší nežli jsem čekal. Nejspíš se snažila bránit a tak jí zbili, protože její tělo byla samá krev. Ležela tam mezi nimi s nohama od sebe a pod ní byla skvrna… nechci vědět čeho. Odvrátil jsem pohled od toho děsivého divadla a začal se rozhlížet po truhlici, kterou měl Slewar vždy po ruce. Zahlédl jsem ji kousek od sebe, hned za vchodem. Udělal jsem potichoučku dva kroky a zkusil ji otevřít. Samozřejmě byla zamčená. Přiklekl jsem k ní, hbitě vytáhl svazek šperháků a opatrně začal odemykat zámek. Netrvalo to dlouho, ozvalo se cvaknutí a zámek povolil. Otevírat zámky mi šlo vždycky dobře, otec říkal, že mám na to talent po něm. Akorát, že jeho pověsili a tomu se já snažím vyhnout. Což mě vlastně i dostalo na vojnu, lepší vojna než šibenice.
Po chvilkovém váhání jsem vytáhl z truhly dva těžké měšce a zvedl se k odchodu. Sice to bylo víc než činil můj podíl, ale oni si brzy seženou další a já se díky tomu dostanu dál od nich. Polehoučku jsem odhrnul stanové plátno a tím do stanu pustil šeré světlo probouzejícího se dne. Nevím, co mě k tomu vedlo, snad nějaké zašustění za mými zády, ale otočil jsem se zpět do stanu. V příštím okamžiku jsem zkameněl. To co jsem před tím viděl byl jen klam. Něco co jsem viděl, protože jsem to předpokládal. Byla přikrčená, s rukou opřenou o zem, zjevně připravená ke skoku. Oči žlutě žhnuly a rty, umazané od krve, odhalovaly bílé špičáky. Vůbec nebyla mrtvá jak jsem si myslel. V ten okamžik mi i došlo, že ve stanu je podivné ticho, žádné chrápání, žádný dech. Rozhlédl jsem se, to oni byli mrtví, ne ona. Oni byli příčinou toho zápachu smrti, co jsem cítil, když jsem vešel. Ruka mi mimoděk sjela k pasu, k jílci meče. Naklonila hlavu ke straně, varovně zvedla prst a zakývala jim ze strany na stranu. Pustil jsem zbraň, pokyn byl jasný: Zkus něco a je po tobě.
Zvedla se a vydala se ke mně. Jelikož nejsem žádný hrdina a vlastně ani rváč, couval jsem před ní ven ze stanu. Usmála se a nechala mě vyjít ven. Když pak vyšla i ona na denní světlo, paprsky ranního slunce jí vymazaly z tváře tu podobu vraždící bestie. Oči jí zmodraly, zuby se zmenšily a místo pařátů měla zas jen jemné dívčí ruce. Jediné, co připomínalo masakr ve stanu, byla krev, co měla všude po těle a která zjevně nebyla její.
Za mnou se ozvalo zívnutí, Jaser se probudil a právě se zvedal ze země.
Podívala se na mě a tázavě zvedla obočí…
"Co se to tu k čertu děje? Kde sou chlapi? A proč se tu producíruje ta coura? A co…" Rváč sice nejsem, ale zabít chlapa umím, to bych tu, po těch třech letech na bojišti, už nestál. Vlastně mě to skoro i potěšilo, když mu hrot meče vylezl ze zad. Něco jiného je zabíjet vojáky v boji a něco jiného vesničany v jejich domovech, to se mi nelíbilo. Škubající se tělo se svezlo z meče na zem, když jsem od něj odstoupil, a na trávě se rozlila krvavá kaluž.
"Slušná reakce," promluvila poprvé a hlas zněl jemně žensky v porovnání s tím co jsem viděl ve stanu.
"Co jsi vlastně zač?"
Zavrtěla hlavou: "Promluvíme si později, teď bych se ráda dala nějak do pořádku. Někde tu cítím vodu, dojdu se umýt a ty by si mi mohl mezitím najít nějaké oblečení?"
Vydala se do lesa a když zašla mezi stromy napadlo mě, že mám poslední šanci zmizet.
Ještě jí na kůži zasychaly poslední kapky vody, když vstoupila zpět na palouk, kde byl tábor.
"Myslela jsem, že budeš pryč."
"Jo napadlo mě to, ale jsem zvědavej, co jsi zač, tak jsem zůstal. Tohle je jediný co jsem našel, ženský šaty tu prostě nemáme," podával jsem jí halenu a volné kalhoty ze svých vlastních zásob.
"To bude stačit. Jo a mimochodem, jmenuju se Kanet. Ty jsi?"
"Mé jméno je Eldaw."
Oblékla se a pak se vydala prozkoumat věci mých bývalých kumpánů. "Pojď mi pomoct, ty věci se nám v osadě budou hodit," házela na hromadu oblečení a vybavení, co tahala z vaků a sedlových brašen.
"Na co to budeš potřebovat?"
"Všechno je k něčemu dobrý. Moc lidí se tu nepotlouká, tak nám dost věcí chybí. Vida, sekera, ta nám zrovna schází. Jien tu naši zrovna před pár dny utopil v řece." Skončila s prohledáváním a šla do stanu. Přinesla tam odtud truhličku s penězi a začala se v ní přehrabovat. Po chvilce z ní vytáhla zlatý řetízek s přívěskem: "Tady je! Zapneš mi to?" podala mi šperk, pak se otočila zády ke mě a zvedla vlasy. Držela ten řetízek v ruce jen chviličku a přesto mě hřál jako by ho měla v ruce celou dobu. Voněla lesem, sluncem a něčím divokým a nespoutaným. Zapínání zlobilo. A nebo se mi jen tak chvěly prsty? Nevím, ale díky tomu to trvalo déle než bylo zdrávo. Když se mi pak protočila pod rukama a opřela se o mě boky, byl jsem víc než připraven.
Zpátky do osady jsme dorazili odpoledne. V osadě to vypadalo stejně, jako když jsem sem předtím přijel s bandou vojáků. Seskočili jsme z koní a když se kolem nás seběhli děti, Kanet jim začala rozdávat věci co posbírala v táboře. Na místě, kde shořela hospoda, pracovali muži a byli mezi nimi i ti, které jsem den před tím považoval za mrtvé. Překvapilo mě to méně než by jste čekali.
Nevraživost v pohledech lidí zmizela v okamžiku, kdy jim Kanet řekla, co se stalo. Všechno… co se stalo. Bylo to zvláštní, sdílet něco takového se všemi okolo, ale časem jsem si zvykl.
Zvykl jsem si i na občasné noční výpravy do okolí, na lovy na zvěř. I na lovení lidí, co měli problémy s tím, kým jsme.
Teď máme hospodu po Kanetiných rodičích, které zabil lovec vlků, co se sem zatoulal. Vidím, že měl na krku stejný amulet jako máte vy. No myslím, že sahat po mečích je zbytečné. Jak vám chutnala večeře?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Klíště Klíště | E-mail | 18. března 2018 v 18:44 | Reagovat

Hezká povídka, chválím nápad a to zakončení se mi také zamlouvá. :3
Jen by to chtělo možná si to po sobě ještě jednou zkontrolovat. Pár vět zní trochu krkolomně a občas se tam objeví malá chybka. Ale nic, co by trhalo oči. ^^
Těším se, až si přečtu tvé další práce. :3

2 Miky Miky | 18. března 2018 v 18:45 | Reagovat

[1]: děkuji :)

3 Miky Miky | 18. března 2018 v 18:52 | Reagovat

[1]: …ono to bude tím, že jsem to několikrát přepisovala a některé opravy zjevně nedokončila :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama