Zvláštní návštěva

22. dubna 2018 v 13:45 | Miky |  Skyrim ... Po stopách meče (FF)
Ťukání na dveře a rozčílené hlasy volající její jméno, příliš nevnímala. Svírala v náručí své dítě, život z ní odcházel pomalými krůčky a ten, kterého čekala, se neobjevoval. Slza skanula na dětskou tvářičku a zmizela v bílém plátně, ve kterém bylo dítě zabaleno. Snažila se děcko očisti než ho zavinula, ale stejně se místy objevily krvavé skvrny. Už pochopila, že přecenila své síly, když odmítla pomoc porodní báby, ale v tuto chvíli již bylo pozdě. Krvavá skvrna rozšiřující se na lůžku ji varovala, že konec se blíží a přesto odmítala uvolnit kouzlo, zamykající dveře její ložnice.
Prstem kreslila dítěti na čelo magickou značku a šeptala slova kouzelné formule na zakrytí totožnosti. Špičatá ouška se zkrátila, světlé vlásky ztmavly. Škubla sebou, když se ozvala mohutná rána a dveře komnaty vylétly ze závěsů. S děsem hleděla na dvě postavy v bílých róbách, co prolomily kouzlo uzavírající dveře a blížily se k jejímu lůžku…


Irileth probudil ze sna nejasný pocit nebezpečí. Instinktivně sáhla po dýce, kterou měla vždy položenou pod polštářem, ale zbraň tam nebyla.
"Hledáš zbytečně paní. Nemám v úmyslu nechat se zabít, tak jsem si tvou dýku bez dovolení půjčil."
Irileth ze rtů uniklo nevhodné zaklení a její pohled se soustředil do míst odkud vycházel hlas.
V mysli se jí začala objevovat slova a tak se nadechla k vyslovení kouzla, když v tom ucítila na hrudi tíhu a na hrdle studený dotek chladného kovu.
"To bych nedělal, " zazněl jí u ucha sametový hlas a na tváři ucítila dotek hebkého vousu, "máme domluvenou schůzku a nechtěl jsem zmeškat. Máš něco co mi patří a na co už dost dlouho čekám."
Napětí jejího těla se zmírnilo, svaly napnuté k obraně povolily. Tíha z jejího těla zmizela stejně jako chladné ostří z jejího hrdla. Od stolu se ozvalo škrtnutí křesadla a plamen zapálené svíce osvítil místnost. Pomalu se posadila a pozorně si prohlížela nezvaného hosta. Rezavohnědé vlasy, sepnuté kostěnou sponou do copu, lemovaly ostře řezanou tvář s výraznými lícními kostmi a nosem, který měl za sebou zjevně dost divokou minulost. Přes levé oko měl koženou pásku a pod ní jizvu, která končila až v linii pečlivě upravené bradky na hranaté čelisti.
"Darvare?"
"K tvým službám, paní Irileth."
"Proč tohle divadlo? Mohl jsi přijít normálně."
"No, neříkala jsi, že bude lepší, když nikdo nebude vědět, že se známe?"
"Jistě, to jsem říkala, ale není tohle trochu přehnané?"
"Řekněme, že jsem chtěl dokázat, že jsem dost dobrý na jakýkoliv úkol, který mi chceš svěřit, paní."
Stál vedle jejího psacího stolu a jeho postava se zdála v mihotavém světle svíce více než mohutná.
"Trochu jsi vyrostl zdá se. Jak jsi se sem vůbec dostal ? Pozabíjel jsi strážné?"
Rty mu zvlnil posměšný úšklebek: "Dala jsi mě do učení ke zlodějům, pamatuješ? Jsem myslím dosti schopný žák."
Zvedla se bez zbytečného spěchu z lůžka a přehodila si přes ramena plášť se znaky svého postavení na dvoře jarla z Průsmyku: "Takže je ti osmnáct ? Vypadáš starší." zhodnotila jeho vzhled.
"No, řekněme, že mám za sebou víc, nežli kdokoliv v mém věku. Stárnu asi rychleji."
"Ano i tvé jizvy napovídají, že jsi neměl jednoduchý život."
"Jestli narážíš na tohle," prstem se dotkl pásky přes oko, "to je na delší příběh. A nebo možná vysvětlení přinese ten list, co je v tvém držení a jehož odtajnění muselo počkat až do dnešního dne."
Beze slova přešla ke stolu a sotva postřehnutelným pohybem odemkla zámek. Otevřela se tajná zásuvka a elfka z ní vytáhla zapečetěný dopis. "Pro tohle jsi přišel?" Položila dopis na stůl a usedla do křesla pod oknem. Zdánlivě lhostejně pozorovala Darvarovu reakci. Mladému muži prošlehl očima hlad po informacích, vzápětí umlčený hraným nezájmem. Věděla přesně jak se mladík cítí. Sama od návštěvy v Knihovně hladověla po informacích ze svého dětství, chtěla, stejně jako on, rozlousknout hádanky spojené se svou minulostí.
"Víš jak to otevřít?"
"Ano. Měl jsem dost času zjistit, čím je to zapečetěné."
"Tak proč to váhání?"
Otočil k ní pohled a jeho modrý pohled se střetl s jejím. Připomnělo jí to den, kdy se seznámili.
V tom pohledu byl stále stejný vzdor a odvaha jako tenkrát, jen teď tam navíc byla tvrdost, svědčící o tom, že dítě dospělo v muže. Měla pocit, jako by jí ten pohled propaloval až na dno duše, jako by měl schopnost vidět až do nejhlubšího nitra její bytosti. Takže tentokrát to byla ona, kdo uhnul pohledem.
"Jestli jsou moje informace správné, je tu použita "Krevní magie". Dá se to otevřít jen krví, která to zavřela."
Mezitím co mluvil, vytahoval z pochvy u pasu znovu dýku, kterou před tím cítila na svém krku. Přejel ostřím po dlani a sevřel prsty. Pak se zhluboka nadechl a rozevřel ruku nad listem na stole. Krev, nahromaděná v dlani, stekla úzkým pramínkem na pečeť.
Suše to luplo a pečeť se rozlomila.

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Jestli čteš tyto řádky znamená to, že jsi dospěl.
Že jsi přišel na to jak otevřít můj list.
Nejsi plodem nějakého něžného romantického vzplanutí, kterému osud nepřál, jak si všichni myslí. U tvé kolébky stála nenávist ruku v ruce s násilím. Nenávist mezi dvěma syny téhož otce, s násilím, jehož se na mě dopustil můj vlastní strýc, poté co jsem odmítla jeho nabídku k sňatku. Ty chvíle, kdy jsem pod sebou cítila chladnoucí tělo svého zavražděného otce, nad sebou slyšela strýcovo funění a pochvalné výkřiky jeho osobní gardy, když mě znásilňoval, mi z paměti nic nevymaže. Když se mě nabažil, předhodil mě svým vojákům.
Po dvou dnech mě, víc mrtvou než živou, pohodili v bažinách za městem, aby se divá zvěř postarala o zmizení mého těla. Ležela jsem v mělkém bahně a čekala, že mě v něm utopí, když tu náhle zazněl zvířecí řev. Ozvalo se praskání podrostu, jak se jím prodíralo těžké tělo. Vojáci naskákali na koně a vyrazili pryč. Řev hladové bažinné kočky zněl stále blíž a já se modlila za rychlou smrt.
Pak jsem ucítila na tváři teplý dech šelmy a rozžehnala jsem se životem. Ale smrt nepřišla. Do těla mi začala proudit uzdravující síla a když jsem otevřela oči spatřila jsem nad sebou ustaranou ženskou tvář. Byla to Hadarra, čarodějnice z mokřadů, se kterou nás jako děti strašili, abychom si nechodili hrát do bažin.
Za zády jí stála obrovská kočka, kiterá znovu hladově zařvala. Hadarra mi položila ruku na čelo a mě konečně pohltila milosrdná mdloba. Probrala jsem se až v její chatce uprostřed jezera, které je ve středu bažinaté oblasti. Trvalo mnoho dní, než jsem byla schopná vstát z lůžka. Hadarra mě ošetřovala s péčí matky, kterou jsem nepoznala. A pak jsem, po několika týdnech, zjistila, že jsem samo druhá. Mojí první myšlenkou bylo zabít tě ještě nezrozeného, ještě v lůně. Hledala jsem v Hadařřině knihovně způsob, jak se zbavit nechtěného následku mého utrpení. Nebyla jsem však dost rychlá ani opatrná a čarodějnice zjistila moje úmysly. Od toho dne mě nenechala ani na okamžik bez dozoru. Když jsem tedy nemohla zabít tebe, rozhodla jsem se, že nás zabiji oba. S myšlenkou na smrt jsem ulehla k spánku a tehdy poprvé ke mně promluvila ve snu Werrmidara, bohyně, či démon, jemuž Hadarra slouží.
Ukázala mi tvou tvář a byl jsi tak podobný mému otci, že mi bylo jasné, že jsi synem Saleha Cardana, mého strýce, ať ho pohltí Zapomnění!
Werrmidara mi slíbila, že až vyrosteš obdaří tě darem, jenž ti umožní pomstít mou pohanu. Že budeš schopen zabít toho kdo je sice tvým otcem, ale jemuž tento titul nikdy nenáležel. Musela jsem přísahat, že se nepokusím tě zabít a Hadarra nás s pomocí Werrmirady přenesla do Skyrimu, kde jsi se později narodil. Myslela jsem z počátku, že tě dokážu milovat, ale nedokázala jsem to. Pohled na tvou tvář ve mně vzbuzoval jen odpor a hněv a tak jsem udělala to jediné, co jsem mohla. Donesly jsme tě do útulku v Riftenu a doufaly, že přežiješ. Vzhledem k tomu, že čteš tyto řádky tak jsi přežil. Nevím co ti Werrmidara dala, nebo dá za dar, jen doufám, že budeš opravdu schopen zabít svého otce. Je samozřejmě možné, že nebudeš chtít vykonat pomstu na svém otci, za matku, které tě nemilovala a opustila. Ale vzhledem k tomu, že se nejspíš nikdy nedozvím co se s tebou stalo, budu věřit, že Saleh skončí v Zapomnění.
Předpokládám, že jsi si teď položil otázku, kdo vlastně jsi. A kdo jsou tví rodiče. Moje jméno je Saria Cardan, jsem poslední kdo přežil z rodové linie Jassina Cardan, prvorozeného syna Belana Cardan, mého děda, který byl jedním ze tří elfích velmožů, kteří se odvážili odporovat Radě a odmítli se účastnit honů na lidi na Tamrielu. Zabil ho později jeho vlastní syn, mladší bratr mého otce, tvůj otec Saleh. Pokud by někdy nastala ta nepravděpodobná situace a mohl by jsi doložit svůj původ Radě, mohl by jsi si, vzhledem ke svému původu, nárokovat obrovská území ve Vysoké Skále.
Pokud by jsi chtěl vědět ještě víc, musíš mě najít… na severu, v močálech.
Saria
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Darvar dočetl, položil list zpět na desku stolu, opatrně jako by byl nebezpečný, a mimoděk se dotkl klapky, která mu zakrývala levé oko. Irileth seděla bez pohybu v křesle, do hloubi duše zasažená poznáním, jak podobné si jsou jejich životy, ovládané osudem a zmítané vůlí jiných bytostí. Dívala se na něj teď jinýma očima a věděla, že už na něj nikdy nebude moci hledět jako na dítě z ulice, které chtěla použít ke svým záměrům.
"Ehm," odkašlala si aby uvolnila sevřené hrdlo: "tím to zjištěním nejspíš padá naše dohoda. Budeš mít asi svých starostí víc než dost."
Otočil se k ní, v modrém oku se podivně zablesklo a smyslná ústa zvlnil velmi zvláštní úsměv: "To si nemyslím paní, právě naopak. Protože já už ten dar mám. A popravdě mi hodně usnadňuje život."
Zajel prstem pod pod kožený pásek a zvedl klapku, aby ukázal, co je pod ní skryto. Vzhledem k jizvě očekávala Irileth, že nejspíš uvidí jen prázdný oční důlek, či jinak poškozené oko. Prudce vydechla a vymrštila se z křesla, když se světlo svíčky odrazilo v temně rudé duhovce s černou štěrbinou zornice. Instinktivním pohybem se pokusila hmátnout k pasu po meči, který neměla. Nestačila pohyb ani dokončit, když ji sevřely tuhé paže.
"Klid, paní. Jsem to stále já. Ten kluk co se vzepřel tvé vůli tam v tom brlohu, co se nazývá domovem."
Několika hlubokými nádechy zklidnila zrychlený dech a uklidnila mysl. Pomalu ji pustil a odstoupil. Když k němu zvedla pohled, měl zas oko zakryté a vypadal úplně obyčejně.
"Co to… je?"
"No nejspíš ten dar, řekl bych. Nestalo se to najednou, postupovalo to pomalu, takže jsem měl možnost to skrýt pod tu "jizvu", kterou jsem si mimochodem vyrobil sám. Všem jsem tvrdil, že se to stalo při jedné práci, ale nestalo. Mít na sobě takovou to jizvu od někoho jiného bych považoval za osobní selhání. A co to dělá? No pomáhá mi to vidět, věci, které jiní nevidí. Vidím věci skryté magií. Najdu cestu v každém bludišti. Najdu každou věc, pro kterou mě pošlou. Každého člověka, jehož mám vyhledat. Vidím v noci jako by byl den. Možná to má i jiné výhody, na které jsem ještě nepřišel, to nevím. Ale z tvé reakce soudím, že by se tím i dali děsit lidé." Pobaveně se ušklíbl.
"To všechno zní zajímavě. A omlouvám se za svou přehnanou reakci. V poslední době se kolem dějí dost divné věci, tak omluv moje chování. To, co jsi říkal, dokážeš i s tou páskou? Nebo ji musíš sundavat?"
"I s tou páskou. Nemusím ji sundavat."
"Předpokládám, že to lze dobře využít i v boji?"
"Jistě," pousmál se, "všichni si myslí, že jsem napůl slepý a snaží se na mě útočit zleva… "
"A zemřou…" doplnila ho.
"Jak říkáš paní. A teď když jsme si to vysvětlili, rád bych věděl, co jsi pro mě měla za práci."
Sedla si zpět do křesla: "Potřebuji dostat spolehlivého člověka do Temného bratrstva a zjistit tam nějaké informace."
Soustředěně na ni hleděl a zvedl tázavě obočí.
"Před lety, v roce, kdy jsem pro tebe přišla do Riftenu, se k nám dostala informace, že by snad mohlo být nějaké spojení mezi Bratrstvem, jarlem Ulfrikem a smrtí otce jarla Balgruufa."
"To je ale před dvanácti lety. Není ta stopa už vychladlá?"
"Věř, že není. Bratrstvo je velmi uzavřené a jeho členové hodně nedůvěřiví. Pokud by došli k názoru, že jsou vyšetřování v souvislosti s nějakou ze svých zakázek, jsou schopni zamést stopy takovým způsobem, že se opravdu už nikdo nic nedozví. Jsou schopni pozabíjet vlastní lidi, jen aby unikli podezření. Takže potřebuji někoho kdo se dostane až do středu. Až ke zdroji. Někoho kdo bude pro ně dost důvěryhodný a zároveň čistý, aby ho přijali."
"Ale jak se k nim mám dostat? To může chvíli trvat."
"S tím počítám. Ale mohu to trochu uspíšit. Nechám vypsat kontrakt na zabití nějaké osoby, ty to provedeš dřív nežli Bratrstvo a jak mám zjištěno, tak si tě najdou sami a podle toho co nich víme, už o tobě možná vědí. Hledají všude schopné lidi."
"Máš na mysli nějakou konkrétní osobu?"
"No nemáš snad žádného nepřítele? Nebo máš nějaké problémy se zabíjením lidí?"
Podíval se na ní a zavrtěl hlavou: "V zabíjení si nelibuji, ale nevadí mi zabít někoho kdo si to zaslouží. Vyrostl jsem na ulici, a ta není právě nejlaskavější matkou." Přimhouřil oči: "Ale je minimálně jedna osoba, které něco dlužím," procedil mezi zuby a Irileth se vybavila tvář vychovatelky v domově v Riftenu.
"Myslím, že vím koho máš na mysli. A té tedy rozhodně škoda nebude. Dobrá, hned po svítání to zařídím a zbytek nechám na tobě. Nejspíš se uvidíme zas až za hodně dlouhou dobu. Ať tě provází štěstěna a snad budeš moci mezitím vyřešit i své problémy."
"Děkuji ti paní. Za důvěru a za tvou laskavost, která mi nejspíš tenkrát zachránila život. I když vím, že jsi sledovala své vlastní záměry, bylo pro nás oba štěstím, že jsme se setkali. Pokusím se tvoji záležitost vyřídit co nejdříve a bez zbytečného rozruchu. Co se týká mých problémů, je možné, že právě taková to práce mi dovolí časem nalézt řešení i pro ně. Takže když dovolíš, tak odejdu."
Mávnul rukou před velkým zrcadlem co stálo kousek od okna a Irileth nevěřila vlastním očím. Leštěná plocha se zatetelila a objevil se obraz zeleného palouku mezi skalisky.
"Jak…?"
Položil prst na pásku: "Říkal jsem, že vidím i věci ukryté magií. Tohle zrcadlo je portál, což jistě víš, a pokud ho mohu použít, zmizím tak, že si mě nikdo nevšimne. A kromě toho, mohu ti i tím to způsobem občas poslat zprávu." Pohlédl na ni s otázkou a ona jen přikývla. Vstoupil do rámu zrcadla a ocitl se na palouku. Otočil se, zamával a pak se portál zavřel.
Dívala se na svůj vlastní odraz na lesklé ploše a zamyšleně si prohrábla vlasy. Věci se rozběhly podle plánu.
Do okna nesměle nakoukly první sluneční paprsky a tak se zvedla z křesla, oblékla a vydala se zjistit, jak se vlastně Darvar dostal přes všechny strážné až k ní do pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama