Tvoje, stejně jako moje…

22. července 2018 v 17:58 | Miky |  Skyrim ... Po stopách meče (FF)
Za úsvitu přišla Irileth k bráně a zjistila, že Moira už tam čeká. Za uzdu držela hřebce černého jak noc, u jehož sedla viselo upevněné kladivo a vak, nejspíš s potravinami: "Nevím jak jsi na tom s magií, takže pojedeme normálně." Irileth v tom zaslechla nepřímou otázku… to mě zkouší?
"Budu raději, když pojedeme normálně, jestli ti to tedy nebude vadit. Pokud by to vadilo přizpůsobím se."
Zelené oči s černými štěrbinami zornic, zužujících se vlivem vycházejícího slunce, na ní hleděly z části zvědavě a zčásti posměšně: "Ne nevadí mi to. Vlastně jsem neměla moc možností si prohlédnout tvojí novou vlast…" zlomyslně si rýpla Moira. "Alespoň mi to tu budeš moci ukázat. Tentokrát už neumrznu…," připomněla jim oběma svou první cestu po Skyrimu.
"A já přežiju na rozdíl od Lýdie," vrátila jí bodnutí Irileth.
Moira zavrčela, až Irileth přejel mráz po zádech: "Lýdie, zemřela, protože jsem ještě nebyla co jsem dnes." Vycenila bílé tesáky a mávla rukou… vyšlehly plameny: "Každej troll by si rozmyslel si se mnou něco začít!"
Irileth zachovala bezvýraznou tvář: "Jak říkáš Drakorozená."
Moira skočila do sedla a otočila se na Irileth.
"Takže už víme, jak jsme na tom… Vyrazíme?"
"Jestli nechceš abych za tebou běžela po svých, musím do stájí pro koně."
Moira naklonila hlavu na stranu, jako by o tom přemýšlela, pak se ušklíbla a někde pod tím úšklebkem zahlédla Irileth starou Moiru: "Možná by se mi to i líbilo, ale na to už fakt čas nemáme."

Irilethina temperamentní klisna, vnučka té co elfku do Průsmyku dovezla, byla viditelně nespokojená s tempem, které nasadil khajiitčin hřebec a Irileth jí rozuměla. Obě byly venku po dlouhé době a tak byly netrpělivé, obě toužily po volnosti. Zdálo se, že Moira v sedle klimbá a nehodlá pobídnout svého koně k rychlejšímu pohybu. Projížděly rovinou kolem řeky, klisna už nebyla k udržení, stále se snažila předběhnout hřebce a Irileth už unavovalo s ní zápasit.
"Zdá se, že jste nějak netrpělivé, zjevně nechcete šetřit síly. No ať je po vašem, ale pak si nestěžuj Irileth." Moira hrábla po volně spuštěné otěži a mlaskla. Hřebec se vzepjal a vyrazil vpřed. Irileth povolila uzdu nervozní klisně a ta vyrazila za Moirou. V první chvíli to vypadalo, že klisna těžkého hřebce lehce dohoní, ale vždy když se blížila k tomu, že ho předběhne, ocitla se daleko za ním. Svět kolem nich se změnil v zelenou šmouhu a Irileth začala cítit závrať. Pak klisna sama od sebe začala mírnit tempo. Zpomalovala až zastavila docela. Boky se jí namáhavě zvedaly a z plecí odkapávala pěna. Irileth seskočila a rychle povolovala sedlo, aby se klisna mohla pořádně nadechnout. Moira otočila svého koně a obloukem se k nim vracela. Hřebec dýchal bez námahy, srst měl suchou, jako by ani neběžel.
"Proč?" Irileth hodila po Moiře rozlobený pohled a vodila zchvácenou klisnu pomalu po břehu řeky, aby vychladla.
"Potřebovaly jste obě lekci. Stále se ke mně chováš jako k normální Khajiitce. Jistě, svým způsobem uznáváš, že mě potřebujete, ale stále ještě nechápeš, jak moc. Ještě stále nechápeš kdo jsem. Rozhlédni se."
Irileth se rozhlédla a pak pohlédla znovu na Khajiitku. V dálce uviděla Bílý Průsmyk, viděla tu samou řeku, kterou před tím přebrodily, v dálce před sebou viděla les, ke kterému mířily a přitom by přísahala, že jely takovým tryskem, že by měly už skoro vjíždět do lesa.
"Jak…"
Moira mávla rukou a motýl, co se chystal usednout na voňavý květ bodláku, jakoby zamrzl v pohybu. On stál a květina pod ním vadla, jako by uběhly dny. Další mávnutí vrátilo věci k normálu a motýl usedl na květ, který si vybral. "Myslím, že kdyby na tvém místě byl někdo jiný, než ty, už by nežil. Pravda, s někým jiným bych to ani nemohla provést a ani by mě to tak nebavilo. Ale vzhledem k tomu, že spolu strávíme nejspíš hodně času, je dobré vědět, co vydržíš. A ty zase budeš vědět co ode mne můžeš očekávat."
"Soucit to nebude…" elfka konejšila tichými slovy unavenou klisnu.
"Soucit?! Ty snad víš co to slovo znamená? Myslím, že tvoje rasa vůbec netuší, co to je!"
Irileth se nadechla k prudké odpovědi, ale výraz v Moiřině obličeji ji zastavil. Khajiitka měla v něčem pravdu. Elfové soucit moc neznají, osudy celých národů jsou jim v podstatě lhostejné, zajímá je jen ten jejich vlastní. A někdy jsou ochotni pro vlastní způsob chápání světa i zničit světy jiným.
"Ano, soucit ode mne nečekej. Jestli mám… máme zachránit tenhle svět pro většinu těch, co na něm žijí, musím zničit, nebo minimálně pokořit tvou rasu."
"Proto se mě snažíš provokovat? Chceš vědět…"
"Chci vědět, jestli jsi schopná jít do toho se mnou, nebo jestli mi vrazíš dýku do zad…", přerušila ji hrubě Moira.
"Vrazit… ti dýku… do zad…?" Irileth se až zajíkala rozhořčením, škubla za rukáv haleny a odhalila ránu na rameni: "Tohle mě s tebou spojilo krví… nelze to obejít… nelze to zvrátit… a udělala jsem to dobrovolně…" náhle se zarazila. Měkký pohled zelených očí jí prozradil, že řekla víc než chtěla. Moira seskočila ze sedla a došla k ní. Prstem opatrně přejela po znamení vydrápaném v elfčině rameni: "Víš, co to znamená?" Zeptala se tiše.
"Ano vím, říkala si to včera. Znamená to, že je mi odpuštěna urážka, které jsem se vůči tobě dopustila." Irileth ztuhle narovnala záda.
"Ale ty sama víš, že jsi se vůči mě ničeho nedopustila. Alespoň ne tak, jak si to myslí ostatní. Takže, co ti to mám vlastně odpustit?" otázala se Moira konverzačním tónem stále držíc prst na elfčině rameni.
Irileth překvapeně zalapala po dechu, když ucítila, jak se z jejího podvědomí vynořuje vzpomínka malého kotěte, co se snaží naplnit plíce pouštním vzduchem u boku umírající matky.
"Mám ti odpustit, že máš moje vzpomínky? Nebo ti mám odpustit, že jste se mě pokusili podvést?" Tráva se sklonila pod prudkým závanem větru a Moira se usmála, ne ušklíbla, ale usmála, stejně jako dřív: "No tebe se to týká taky. Chcete abych vám zachránila krk, ale pořád se mi do toho snažíte zasahovat."
"Neznamená to to, co jsem ti včera řekla." obrátila svou pozornost zpět k elfce a oči jí naplnilo stříbro: "Je to přísaha. Je tvoje, stejně jako je moje. Chtěli jste krevní pouto, tak ho máte. Jen doufám, že toho nebudeš muset litovat. Můžeš zažít věci, které by se tě normálně netýkaly, ale vybrala sis to. Sama jsi to řekla." Uchopila Irileth za paži a položila si její dlaň na rameno. A elfka, s nevěřícím údivem, ucítila pod prsty, v té jemné a hladké srsti, stejný obrazec jako byl na její kůži.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama