Úterý 17.7.18

17. července 2018 v 23:18 | Miky |  Soukromá pošta
Každý z nás zažil dejá-vu. (Vím, že se to takhle nepíše, ale nechce se mi hledat na klávesnici správné tlačítko.) V podstatě jsem neměla tenhle pocit hodně dlouho. Vlastně skoro víc, jak patnáct let. Četla jsem mnoho definicí, co to znamená, ale s žádnou jsem se vnitřně neztotožnila. Nakonec jsem dospěla ke svému vlastnímu názoru. Mé přesvědčení o tom, co takový pocit znamená, se formoval po dlouhá léta. Každý z nás si vysvětluje věci po svém, bez ohledu na mínění druhých. Moje přesvědčení je, že deja-vu nastane v okamžiku zlomu. Ve chvíli, kdy naše rozhodnutí posune náš život výrazně jiným směrem. Je to okamžik, ke kterému se vrátíme, pokud jsme se rozhodli špatně. A to je pro mě deja-vu. Ten okamžik, kdy moje rozhodnutí bylo špatné a osud mi v dalším životě dává šanci to rozhodnutí změnit. A proto si myslím, že jsem je tak dlouho neměla. Neměla jsem deja-vu, protože moje rozhodnutí byla správná a můj život se ubíral tudy, kudy se ubírat měl. Neměla jsem deja-vu ani po tom, co se můj život změnil. Po té co jsem byla "hozena do vody", po té co jsem byla nucena se začít o sebe starat sama. (Přiznávám, že po dlouhých letech klidného života, kdy jsem nechala o svém životě rozhodovat někoho jiného. Bylo to pohodlné a lhala bych, kdybych tvrdila, že jsme si to neužívala. To až dnes přemýšlím o tom, co jsem tehdy udělala špatně.) Takže asi i to bylo správné, přestože jsem nebyla úplně přesvědčena o tom, že moje řešení nastalé situace bylo jediné vhodné.
Ale tohle se změnilo a podle toho, co si o deja-vu myslím, se zdá, že poslední dobou dělám hodně špatných rozhodnutí. Za poslední týden jsem měla pocit toho, že prožívám něco už podruhé, minimálně čtyřikrát. Začíná to plíživě, aby mě to na konci skoro srazilo na kolena.
Nemáme v naší části obce kanalizaci a tak se ve odpad řečí trativodem. Ten náš vede přes soukromé pozemky( které jsme měli v minulosti pronajaté) a končí v bažině, která je tak trochu "zemí nikoho". Majitel pronajal pozemky jinému nájemci a ten začal na kosení trávy používat traktor. Jasně, vím, že v dnešní době sekat louky kosou nebo křoviňákem není příliš moderní, ale nám to zaručovalo neporušení trubek trativodu a tím i odtok vody ze septiku. To se, s vjezdem traktoru na vcelku podmáčené pozemky, změnilo. Takže poslední skoro čtyři dny se zabývám vytahováním rozbitých trubek ze země, nahrazováním je jinými a spravováním poškozených částí trativodu. (Samozřejmě, že to nedělám celý den. Mám přece dovolenou.) Ale v těch chvílích, kdy jsem utahaná, naštvaná a popravdě, se silami v koncích přijde okamžik, že se přistihnu, jak sedím na trávě, po tvářích mi tečou slzy a cítím, že to už tu jednou bylo.
Jenže to vyvolává otázku. Jestli, že je tohle okamžik, kdy jsem se špatně rozhodla… co je správné? Mám to nechat být a nechat to spravit majitele pozemku? Protože to byl on kdo dovolil vjezd těžké techniky na pozemek a tím zničil "můj majetek" ? Nebo to zpravuji špatně a budu to dělat znovu? Nebo se na to mám vykašlat úplně, domu se zbavit a budu bez starostí?
A co když to s tímhle problémem vůbec nesouvisí? Co když je to jen následek mých špatných rozhodnutí v minulosti, které teď prostě dostaly můj život do místa, které se bude pořád opakovat, dokud nenajdu řešení?
No, někdy je nejlepší rozhodnutí, nerozhodovat se vůbec. Takže nechám život jít jak se chce jemu a počkám si. Uvidíme co z toho bude.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama