Bestie

16. srpna 2018 v 17:56 | Miky |  Povídky - fantasy
Jednou za čas mě popadne toulavá. Vydám se do světa, podívat se, co je nového. Nemám žádnou mapu ani cíl. Jen prostě chci vidět lidi. Někdy mě to baví půl roku, jindy toho mám dost za pár dní. Což byl zrovna případ mého momentálního výletu. Velmi rychle mě omrzelo sledovat změny, které nastaly od minule. Zmizely známé lesy, řeky změnily koryta, kopce jako by se zmenšily.
Ale hlavně se změnili lidé. Nastal čas vrátit se domů. Mezi mnou a mým domovem byla už jen jedna vesnice. Chodím sem pokaždé před koncem svého toulání a místní znají moje zvyky i povahu. Nikdo se mi nestaví do cesty a já se nepletu do jejich věcí. Mým oblíbeným je menší ze dvou hostinců ve vsi, mají tam moc dobré svařené víno a stůl v temném koutě, úplně vzadu, v místě kam není vidět, ale odkud je vidět všechno.
Svařené víno vonělo kořením a horký hrnek mi příjemně zahříval prsty, zkřehlé chladem dnešní mrazivé noci. V lokále bylo slyšet jen jednotvárný šum tlumených hovorů místních návštěvníků a praskání polen, hořících ve velkém krbu. Poklidnou, takřka domáckou, atmosféru přerušilo prudké rozražení dveří, které dovnitř vyhřáté místnosti vpustilo závan ledového větru a s ním roj sněhových vloček. Nově příchozí ze sebe oklepávali sníh a rozhlíželi se po místnosti.
První čtyři - zjevně žoldnéři, seveřané, jejich poškrábané a nepříliš čisté pancíře, byly jistě svědky nejedné bitvy, ať již spravedlivé či ne. Žádná elita národa. Nezajímavé. Další dva byli něco úplně jiného. Na první pohled šlechtici, někdo z jižních držav, těžké pláště měli podšité kožešinou a přesto se třásli zimou. Divím se, že ještě neumrzli. Bohatství a moc z nich křičelo na dálku. Když sňali kapuce, jejich podoba nenechala nikoho na pochybách o tom, že je to otec se synem. Po nich do místnosti vešla, tedy spíše vpadla, dívka. Až se mi zadrhl dech v hrdle. Sice tyhle studené severské typy nemusím, ale u téhle by asi šlo udělat výjimku. Dlouhé, zlaté copy jí padaly na záda, postava, byť zavinutá v nepříliš vzhledném plášti, se jevila štíhlá, s výraznými ženskými křivkami. Oválný obličej s malým nosíkem, rudými rty a modrýma očima, v kterých zářila nezlomná hrdost a vzdorný duch. Vše souměrné, lahodící oku, až… až na obojek, co měla na krku a řetěz, co z něj vedl do ruky mladšího z velmožů. Do místnosti ji neurvale vstrčil poslední pocestný. Vešel za ní a když se otáčel, aby zavřel dveře, zavlnil se nezapnutý černý plášť a odhalil tak štíhlý meč s tepanou rukojetí, v kožené pochvě na silném, zlatem zdobeném opasku. Ruka, štíhlá, téměř vyzáblá, s černým tetováním a jednoduchým prstenem s jediným kamenem, kupodivu jemně dovřela dveře. Tak tenhle je rozhodně nejzajímavější z celé sestavy. Na co tu, u všech síní pekel, potřebují exorcistu z Vyšší lóže? Kdyby ta dívka byla posedlá, nebo čarodějnice, byla by cítit jinak, tahle voněla čistou duší. Možná se jednou setkáme a bude z ní čarodějka, ale zatím byla poslušnou služebnicí boží.
Kněz se rozhlédl po místnosti, ve snaze najít místo, kde nebudou rušeni. Jeho slídivé oči po mě nevšímavě přejely, aby se po chvilce zvědavě vrátily. Na jedno mrknutí se v nich objevilo zděšené poznání, ale vzápětí mě jeho pohled lhostejně minul. Když je to potřeba, umím lidem rychle zmizet z mysli. Společnost si to tedy namířila ke stolu ve druhém koutě místnosti, hostinská hodila pohledem ke mně a pak udělala dva kroky stejným směrem jako návštěva: "Co jste zač? A co provedla ta holka? Nechci tady žádné potíže…"
"Drž hubu babo a dones něco k jídlu a pivo," obořil se na ni jeden z hromotluků. Kněz ho popadl za rameno, něco mu zasyčel do ucha a žoldák se uklidnil. Mezitím se k hostinské otočil starší ze šlechticů: "Promiň paní, také nechceme žádné problémy. Omlouvám se za svého společníka, jsme dlouho na cestách, hledali jsme tuto uprchlou otrokyni. Nebudeš mít s námi žádné potíže. Jen tudy projíždíme. Najíme se, napijeme a s tvým dovolením přespíme ve stáji společně s našimi koňmi. Ráno odjedeme s prvními paprsky slunce." Z opasku odepnul měšec a podal ho ženě. Ta ho zkušeně potěžkala. "Dobrá." odvrátila od nich pohled a kývla na služebné děvče, aby je obsloužilo.
Ten jižan lhal, ale co je mi po tom. Není to moje věc. Do záležitostí lidí se nevměšuji, dokud se mě netýkají. Skupina se usadila u rohového stolu a moji pozornost opět upoutal hřející hrnek. Ta dívka byla sice krásná a určitě nevinná, ale nehodlám se do toho plést. Moji lhostejnost k jejímu osudu ovšem ukončila věta, která ke mně dolehla od vedlejšího stolu a na dva údery srdce umlčela celou místnost. "…říkám ti, že ten důl není daleko, nejpozději do dvou dnů jsme tam…" kněz zvedl hlavu - když zaregistroval podivné ticho, a místnost opět naplnil šum hovoru. Někdo dokonce hodil místnímu, ne příliš dobrému, bardovi malou minci, aby zazpíval. Zvuk loutny pak přehlušil cokoliv, co by mohlo být od stolu slyšet. Bylo mi jasné, co se stalo. Zmínka o dole všechny vyděsila.
Taky znám tu pověst. Prý tam žije na hromadě zlata drak. Místní nemají tu legendu o zlatém pokladu rádi. V prvé řadě proto, že to k nim táhne množství podezřelých existencí, jelikož jsou z téhle strany hor poslední výspa civilizace, kde se dá nakoupit a vyspat v pořádné posteli, dál už je jen divočina, kterou se musí projít do hor, k onomu dolu. Druhým, a možná ještě větším, problémem je jejich víra, že pokud se někomu povede zlato ukrást, tak drak vyleze z dolu a zdecimuje okolní krajinu. Už víc jak sto let ve vsi nechávají stát vypálený dům. Prý se tam tenkrát ukryli zloději, co část zlata ukradli a drak ten dům spálil i s nimi. No, legendy mají svůj vlastní život, to ví každý.
O pár pohárů piva později mladší z jižanů něco pošeptal fráterovi a zvedl se od stolu. Celá společnost ho pak následovala a opustila lokál. Notně podroušení žoldáci trousili hrubé vtípky na adresu zajaté dívky a klopýtavě se přesouvali ke stájím.
Vypité víno mě vyhnalo na dvorek, no jako výmluva pro zvědavost to stačí ne? Ve stáji svítila lucerna a bylo tam odtud slyšet hádku:
"… je hezká, za dva dny z ní bude žrádlo pro draka…alespoň si holka před smrtí užije…"
"Nepřichází v úvahu, potřebujeme panenskou krev na otevření vchodu."
"No tak jí pustíme žilou ne? A krve bude dost." Opilecký řehot byl silnější nežli hlas starého muže, který navíc začal kašlat. Mladší muž mu podal jakýsi nápoj, po kterém se otci ulevilo: "Nerozčiluj se otče, škodí ti to." Těžký dusivý kašel přešel v tiché sípání: "Potřebujeme ji, musí být v pořádku." starší muž uchopil černohávníka za paži, "Říkal jsi to! Postarej se o to, Azere!"
"Nebojte se pane, nikdo jí neublíží, postarám se o to. Dopijte svůj lék." Stařec dopil lektvar a během okamžiku usnul. Dveře do hostince za mnou zaklaply těsně po tom, co se ze stáje ozval bolestný nářek… kněz lhal, ostatně jako většina jemu podobných.
Dveře třeskly víc, nežli bylo zdrávo a pár hlav se otočilo mým směrem. Ti co mi viděli do tváře se začali zvedat od stolů a sbírali své věci. Šenkýřka nelenila a začali obíhat stoly a vybírat peníze, od odcházejících hostů. Ruce se jí trochu třásly když zachytila zlatou minci co k ní přiletěla ode mne.
"Paní?…"
"Běž spát Henrieto. Víš, že se do vašich věcí nepletu, ale tohle nemohu nechat být. Nejsou místní, nikomu chybět nebudou."
"Ale…"
"Něco jsem řekla ne?" V zrcadle jsem zahlédla jak mi v očích problesklo rudé světlo. Hospodská prudce vydechla a příštím okamžiku zmizela ve svém pokoji stejně jako před tím služka. Shodila jsem ze zad plášť a vracela jsem se zpět do stájí. Světlo stále svítilo a dívčí pláč se mi zarýval do uší.
Když jsem vstoupila do maštale, tak si mě první všiml kněz: "Co tu chceš?! Nic nepotřebujeme. Vypadni!"
"Nic jsem vám nepřinesla, spíš jsem si pro něco přišla."
"A copak by sis chtěla od nás vzít?" žoldák, který čekal až se na něj dostane řada, se ušklíbl a vydal se ke mně: "No když už seš tady, tak, si můžu užít s tebou. Aspoň nebudu muset čekat."
Počkala jsem si, až dojde ke mně. Ve chvíli, kdy se chystal popadnout mě za paži, natáhla jsem ruku a sevřela jsem v prstech jeho krk. Pokusil se něco křičet, ale rozdrcená průdušnice mu v tom zabránila. Hodila jsem jeho zmítajícím se tělem na dřevěnou zeď stáje. Zůstal ležet na udusané hlíně a marně se pokoušel popadnout dech. Kněz něco zavřísknul a další ze žoldnéřů se otočil od podívané, kterou sledoval. Zvedl se ze země a zašátral po meči. Dvěma skoky jsem byla u něj. Roztříštit mu jediným úderem hrudník a vytrhnout z něj tepající srdce, bylo otázkou dvou nádechů. Třetí voják mi zabodl dýku do boku, tak jsem se mu zakousla do krku a sladká tekutina mi naplnila ústa. Zaječel a pokusil se mi vytrhnout. Marně. Mrskla jsem s ním směrem ke knězi a vydala se pro posledního z násilníků. Ten snad ani nevnímal co se kolem něj děje. Popadla jsem ho za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu. Zuby zajely do masa. Když se přestal škubat, zvedla jsem jeho tělo z té dívky. Už nekřičela, ležela tam, jako by byla mrtvá. Uslyšela jsem za sebou hluk a tak jsem se bleskově obrátila. Kněz se ke mně blížil s velkým křížem v ruce: "Odstup stvůro! Zaklínám tě Jeho jménem! Vrať se zpátky do pekla kam patříš!"
Usmála jsem se a vydala k němu: "Svaté muže mám takhle k večeři nejraději. Uvidíme co zmůžeš." Vycenila jsem na něj zuby a olízla ze rtů zbytky krve ze žil posledního z vojáků. Ruka s křížem se začala chvět.
"Mě nevyděsíš. Pošlu tě zpátky kam patříš." tasil meč a dosti zkušeně na mě zaútočil. Uhnula jsem, ale meč mě stejně škrábl na rameni a šrám docela zaštípal.
"Ale? Namočil sis ostří ve svěcené vodě? No na někoho jiného, by ti to možná stačilo. Se mnou to tak snadné nebude." Mihla jsem se kolem něj a dostala se mu tím do zad. Jednou rukou jsem ho objala kolem těla a znemožnila mu tak pohyb. Druhou rukou jsem ho stejně jako žoldáka před ním chytila za vlasy a škubla hlavou dozadu.
"Nepletu se do záležitostí lidí a už vůbec ne, na půdě této vsi. Ale to, co jste tu udělali nemohu nechat bez trestu. A to nemluvím o to, že jste se chystali vlézt do mého domu."
"Do žádného domu jsme se vlézt nechystali. Jedeme do zlatého dolu v horách…" chrčel kněz.
"Není to žádný důl, víš to stejně dobře jako já. Je to můj chrám a do toho nevstoupí mužská noha. Proto jste s sebou brali tu dívku. Ale tady to pro vás končí. Nikdo z vás neopustí tuhle ves."
"I když nás zabiješ, přijdou další. Lidé z vesnice tě najdou! Pomstí nás!"
"To se mýlíš. Všichni si budou myslet, že vás zabil drak, protože jste ho obtěžovali. Nejste první, kdo se pokouší mě zabít. A lidé z vesnice? Myslíš si, že oni nevědí kdo jsem? Samozřejmě, že to vědí a také vědí, že dokud mají mě, budou mít klid od všech ostatních "bestií", protože se mnou se dá domluvit, na rozdíl od nich. Nikdo vás hledat nebude. Poruč svou duši bohu, jestli ji bude chtít."
Jestli čekal, že ho budu chtít kousnout měl smůlu. Na to mám příliš jemný čich, něčeho se napil a já neměla chuť, zkoumat co to bylo. Škubla jsem mu hlavou a zlomila mu vaz. Podívala jsem se kolem sebe. Vojáci byli mrtví, i ten co jsem s ním praštila o zeď, nejspíš mu zlomené žebro propíchlo plíci, protože mu z úst vytékal pramínek krve. Šlechtický synek seděl u svého spícího otce a hleděl na mě s děsem v očích. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb a nežli jsem stačila cokoliv udělat trčela mladíkovi z krku dýka. Vida, takže není mrtvá. Došla jsem k umírajícímu mladíkovi a ukončila život jeho nemocného otce. Pak jsem se otočila k blond krásce. Na obličeji si rozmázla slzy spojené s krví žoldáka, kterého jsem zabila ve chvíli kdy na ní ležel. Roztrženou halenu si přidržoval na prsou jednou rukou a ve druhé ruce držela knězův meč.
"Co jsi zač?"
Nezdálo se, že by se mě nějak výrazně bála. Otřela jsem si krev z úst a nechala zuby zajet zpět do dásní: "Nenapadá tě kdo bych mohla být? Neslyšela jsi nic o tom, kam tě vezou? Na co tě potřebují?"
"Ten kněz plácal něco o nějakém dole, kde je drak. A na co potřebovali mě to netuším."
"Jsem ta co byl stvořena jako první. První, co odmítla poslušnost. První, která byla prokleta…"
Viděla jsem, jak si v hlavě všechno skládá, jak se na mě dívá a jak se jí do očí vkrádá poznání. Pustila z ruky meč a udělala pár kroků ke mně. Natáhla jsem k ní ruku a ona ji uchopila.
"Paní…" sklonila hlavu: "děkuji za záchranu, jsem tvým dlužníkem."
"Až budeš vědět kam, tak za mnou přijď a promluvíme si o tom."
"A co s tímhle?" Obsáhla rukou místnost.
"O to se starat nemusíš. Tady to přece spálil drak." Vyšly jsme ven z maštale a tam stála hostinská. Vložila jsem dívčinu dlaň do její: "Nemohla jsi usnout Henrieto? Postarej se o ni, a až toho bude schopná pošli ji za mnou."
Hostinská kývla a odváděla jí do domu. Když za sebou zavírala dveře zaslechla jsem ještě Henrietina poslední slova: "Měla jsi štěstí, že tu dnes byla paní Lilith, jinak bys dopadla mnohem hůř."
Usmála jsem se a foukla na stáj. Plameny se rozběhly po suchém dřevě. Zase další dům spálený od rozlobeného draka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama